Jmenuji se Ladislav Douša, narodil jsem se v Liberci dne 22. října 1947. Můj otec pracoval po celý svůj život jako učitel, matka jako úřednice, později jako prodavačka. Po základní škole jsem vystudoval SVVŠ (obdoba dnešního gymnázia). Po tehdy povinné vojenské službě jsem absolvoval večerně tříleté nástavbové studium na Průmyslové škole strojní, později dálkově Vysokou školu strojní a textilní (obor konstrukce textilních strojů). Dále jsem ještě absolvoval postgraduální studium na ČVUT v Praze (obor řízení podniků a VHJ). Z cizích jazyků mám největší znalosti z angličtiny, další jazyky, němčinu, francouzštinu a italštinu, jsem se učil jako samouk.

Svoje hudební vzdělání jsem zahájil ve třetí třídě základní školy, kdy jsem byl rodiči tvrdošíjně přinucen se učit hrát na housle. Nijak zvlášť mi tento nástroj k srdci nepřirostl, vydržel jsem to však kupodivu celé tři předlouhé roky. Na škole vznikl v této době trubačský sbor, kde jsem já podle otce nemohl chybět. Časem nás tam bylo tuším asi dvanáct, často jsme místo vyučování leštili své fanfárové trumpety, pod nimiž byly přivázány takové červené vlajky se zlatými třásněmi a se známými pionýrskými znaky a hesly. Náš sbor byl úspěšně používán při různých oslavách (1. máj, 9. květen, 7. listopad a podobně). Zcela zásadní obrat nastal jednou v létě, když jsem byl na školu pořádaném táboře, kde byl rovněž jako jeden z vedoucích náš učitel hudební výchovy, sám všestranný hudebník. Hrál na kontrabas ve velkém tanečním orchestru, na housle ve smyčcovém kvartetu, na trombon v dechovce, vedl dětský pěvecký sbor a pro mě hlavně na kytaru, co mi okamžitě intenzivně přímo učarovalo. Namaloval mi několik vzorců akordů a tím okamžikem pro mě skončilo veškeré táborové dění, protože jsem celé dny až do konce tábora nedělal nic jiného než to, že jsem dřel a dřel ty akordy. Zvuk té kytary mi při připadal překrásný, ale někomu, nevím ovšem komu, připadal jistě také tak, ale ten někdo ten nástroj ještě vylepšil o další otvor v zadní desce. Zřejmě však neměl patřičné nástroje k dispozici, takže ho prošlápl a nevznikl tak otvor, ale šíleně okousaná velká díra. To mi v mém hudebním zápalu vůbec nevadilo a s posledními dny na táboře mi struny přestaly drnčet a začaly se mi ozývat krásné přímo božské zvuky. Rodiče usoudili, že první místo houslového virtuosa na světě zůstane i nadále Niccolo Paganinimu a spokojili se s tím, že budu hrát místo na housle na kytaru, což demonstrovali tím, že se pod vánočním stromkem objevila nová kytara.